Prosinec 2007

Hodnocení návštěvnosti stránek k 31. 12. 2007

31. prosince 2007 v 9:37 | Martin
Poslední den v tomto roce jsem se rozhodl po více než roce zhodnotit návštěvnost těchto stránek. Poté co návštěvnost v červnu překročila 2500 návštěvníků, tak za posledních šest měsíců tohoto roku tyto stránky navštívilo 1579 zájemců. Souhrnná návštěvnost se tedy pohybuje už přes 4000, konkrétně 4076 návštěvníků. Chtěl bych Vám touto cestou poděkovat, že navštěvujete tyto stránky a je to pro mne další motivace do další tvorby a také závazek vůči Vám. Budu se snažit, pokud to čas dovolí, aby zde byly zveřejněny různé články, které se budou týkat jak sboru, tak i všeobecného přehledu.

Vánoce a Nový rok 2008.

21. prosince 2007 v 9:30 | Martin









Ať stromeček krásně Vám voní, ať tisíce zvonečků na Štědrý den zvoní, ať pocit štěstí a lásky hřeje, ty nejkrásnější Vánoce Vám přeje Martin Churavý a SDH Dolní Studénky.


Štědrý den.

18. prosince 2007 v 17:36 | Martin
Štědrý den, který připadá na 24. prosince, je posledním dnem přípravy na vánoční svátky. Ve středověku se jednalo o poslední den roku, který začínal právě na slavnost Narození Páně 25. prosince. Se Štědrým dnem je spojeno množství předkřesťanských i křesťanských zvyků a pověr.
Štědrodenní obyčeje
Štědrý den začínal poslední adventní jitřní mší (roráty), při nichž byly požehnány ozdoby z přírodních materiálů, kterými se zdobila domácnost. Oběd má stále ještě postní charakter (krajově hubník, kuba či muzika).
Vánoční stromek nemá v Čechách dlouhé tradice, protože se v měšťanských rodinách začal prosazovat až ve 40. letech 19. století. Stromeček se zdobil cukrovím a výrobky ze dřeva, perníku a pečiva.
Po večeři bylo zvykem zpívat koledy a případně rozdávat dárky. Nadělování dárků bylo původně spjato s 6. prosincem, památkou sv. Mikuláše, avšak postupně se tento zvyk přesunul právě na Vánoce. Tradičně je ten, kdo "naděluje dárky", nazýván Ježíšek, čímž se zřejmě vyjadřuje víra, že vše dobré, co člověk dostává, má od Boha.
K Štědrému večeru se pojí také řada tradičních obyčejů, pomocí nichž se naši předkové snažili odhadnout průběh nového roku. Mezi tyto zvyklosti patří pouštění lodiček, rozkrajování jablka, házení pantoflem, klepání střevícem na kurník, barborky, lití olova apod.
V katolické církvi večer Štědrého dne představuje již začátek oslavy Narození Páně, která připadá na 25. prosince (tzv. vigilie). Proto den tradičně končí půlnoční mše, na které se zpívají koledy a začíná samotná církevní oslava narození Ježíše Krista. Nejznámějším hudebním ztvárněním tzv. "půlnoční" je Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby.
Hlas půlnočních zvonů má prý kouzelnou moc, jejich hlasem se o štědrovečerní noci otevírají poklady a probouzejí mrtví. Více o tom viz Pověsti o zvonech.

Štědrovečerní hostina

Večeře v Čechách tradičně začíná rybí polévkou, jako hlavní jídlo se podává obvykle kapr. I se štědrovečerní večeří se pojí krajově mnoho obyčejů, které do určité míry přežívají, neboť dnes je tato večeře nejvýznamnějším rodinným společným jídlem celého roku. V posledním desetiletí však společnost dává stále častěji namísto obalovaného kapra při štědrovečerním stolu přednost vepřovým řízkům.
Kapr coby hlavní večerní jídlo však v českých zemích nemá dlouhou tradici. Štědrý den zůstával postním dnem, a proto i charakter jídla byl postní; za maso se ovšem nepokládalo maso rybí. To však bylo v 18. století dražší než ostatní druhy masa, a proto většina domácností musela dát přednost levnějším alternativám. Nejedl se pouze kapr, ale např. i lín, sumec a jiné sladkovodní ryby; obvykle se jedly připravené nasladko.
Kapr se stává běžným štědrovečerním jídlem teprve ve 2. polovině 19. století, neboť se díky cenové regulaci stal dostupnějším. Klasickým způsobem přípravy - nejstarší dochovaný recept je z roku 1810 - je pak kapr načerno, který se připravoval tři dny a pekl se v omáčce z mandlí, rozinek, perníku, povidel, ořechů a sladkého piva; podával se se šiškami, později s knedlíkem. Tento recept však postupně díky své složité přípravě zcela z jídelníčku zmizel. Do české kuchyně však z rakouské kuchyně přichází kapr smažený, na něhož nacházíme recept v Domácí kuchařce od Magdalény Dobromily Rettigové z roku 1895.
Ke kapru se jako příloha podává bramborový salát, který ovšem taktéž nemá v české kuchyni dlouhé tradice. Rodinné recepty na salát jsou velmi rozmanité; základ tvoří brambory, petržel, celer, mrkev, hrášek, cibule, kyselé okurky spojené majonézou, avšak mohou se do něj přidávat též např. vejce, salám, šunka či sýr. V předválečných kuchařkách nenalezneme na bramborový salát recept, odborníci se domnívají, že se v české kuchyni objevuje až někdy během 2. světové války a že jeho původ tkví zřejmě v ruské kuchyni.

Televizní program

V Česku je televizní program každý rok velmi podobný. Vysílají se především pohádky, ale i staré české i zahraniční komedie a muzikály.

Vánoce u jiných národů

Podle německé tradice nosí dárky podobně jako v Čechách Ježíšek (Christkind), podobná zvyklost panuje i v Horním Slezsku, kulturně původně německém, kde dárky přináší Dětátko (Dzieciątko).
V různých polských regionech dárky přináší vždy někdo jiný. Kromě Dětátka (Slezsko) je to, Gwiazdka (Hvězdička, zřejmě první hvězda na obloze), sv. Mikuláš (św. Mikołaj, Mazovsko), Andílek (Aniołek, Malopolsko), Gwiazdor (stařec s holí, Velkopolsko).
Ve Spojených státech amerických vozí dárky Santa Claus. Létá vzduchem na saních, která jsou tažené kouzelnými soby.
Ve Francii nosí dárky Papa Noël.
Ve Španělsku nosí dárky Tři králové (Los Reyes Magos).
V Rusku se nenaděluje na Štědrý den, ale na Nový rok přináší dárky Děda Mráz, který přijíždí za doprovodu Sněhurky na saních.
Finský Joulupukki Finský Joulupukki
Ve Finsku navštěvuje děti Joulupukki, což je postava oděná do kozlí kůže bydlící v Laponsku. Finsko je jediná země, kde na Štědrý večer děti vidí postavu, která naděluje. Tato tradice připomíná českého Mikuláše.
Zvláštností je tradice na Apeninském poloostrově - zde naděluje dárky žena, hodná čarodejnice Befana. Ta ale dárky rozdává až 6.1., a proto se i zde stále víc projevuje vliv Santy Clause, stejně jako v ostatních evropských zemích.

Advent.

11. prosince 2007 v 10:45 | Martin
Advent (z lat. adventus příchod) je začátkem liturgického roku a přípravou na Vánoce. V teologickém smyslu se advent vyznačuje dvojím očekáváním - slavnosti narození Ježíše Krista a jeho druhého (eschatologického) příchodu na konci času (paruzie).

Dějiny adventu
Původně pochází pojem advent z řeckého pojmu ἐπιφανεία (epifaneia zjevení), který označoval příchod božstva do chrámu nebo návštěvu krále.
Adventní doba byla původně dobou postní. Půst církev zachovávala mezi 11. listopadem a 6. lednem, na který původně připadala oslava narození Ježíše Krista (dnes slavnost Zjevení Páně čili Epifanie). Těchto osm týdnů představovalo (s výjimkou sobot a nedělí, které nebyly postními dny) dohromady 40 dní.
Počátky adventu sahají do 7. století, kdy se v západní církvi slaví určitý počet (4 až 6) adventních nedělí; papež Řehoř Veliký stanovil jejich počet na čtyři. Z Galie pochází zvyk spojovat advent s eschatologickým očekáváním Krista na konci časů, naopak v tradici církve města Říma bylo především očekávání a příprava na vtělení Božího Syna.
Advent v kalendáři
Advent začíná na 1. neděli adventní, tedy neděli mezi 27. listopadem a 3. prosincem. Konec adventu pak představuje západ slunce Štědrého večera. 3. neděle adventní se nazývá Gaudete a oproti ostatním adventním dnům není její liturgickou barvou fialová, nýbrž růžová.
Pravoslavná církev dodržuje až dodnes šestitýdenní advent, který trvá od 15. listopadu do 24. prosince, a to jako období postu. Zároveň advent nepředstavuje začátek církevního roku, který začíná na Východě 1. září.
V západní tradici je advent také dobou zklidnění, které odpovídalo životnímu stylu našich předků, přizpůsobenému dlouhým prosincovým nocím. Dnes je však advent komerčně využíván, a proto o něm jako o době ztišení nelze mluvit. Advent provází adventní věnec ozdobený čtyřmi svícemi, které odpovídají počtu adventních nedělí, děti otevírají obvykle adventní kalendář.
Česká hudební tradice se vyznačuje výjimečným počtem a kvalitou adventních písní, které se zpívaly zvláště při jitřních mariánských mších zvaných roráty.

Mikuláš - trocha historie.

3. prosince 2007 v 7:53 | Martin
Skutečná historie, legenda a tradice se spojují u Mikulášovy osoby v pestrý celkový obraz: Mikuláš, světec a přítel dětí, patron zajatců, ochránce dobré svatby, biskup, mučedník, vyznavač a pomocník v nouzi. Co všechno bychom mohli vyjmenovat, co vyznačuje a charakterizuje tohoto oblíbeného světce!

Dvě města se dnes dělí o slávu Mikulášova kultu: Demre v Turecku, dřívější Myra, místo biskupova úmrtí, a Bari v Apulii, kde jsou uchovávány ostatky velmi uctívaného světce v neobyčejné bazilice sv. Mikuláše od r. 1087 a jsou cílem mnoha poutníků.

Obyvatelé Bari slaví "svého" Mikuláše každý rok 8. května, v den přenesení, ohromnou slavností. Slavnosti se odehrávají na moři, věřící přitom plují na člunech k Mikulášově soše. Už večer předtím prochází historický průvod hýřící barvami, na němž se účastní celé Bari, ulicemi města.

Úcta a tradice: tradice kolem Mikulášovy osoby je velmi výrazná. V předvečer 6. prosince navštěvuje - často v doprovodu anděla a čerta /v Německu v doprovodu čeledína Ruprechta/ děti a obdarovává je nebo je kárá pro jejich nezpůsoby. Punčochy nebo holinky postavené přede dveřmi, nebo za oknem jsou ráno o sv. Mikuláši naplněny sladkostmi. V alpských zemích provozují zakuklené postavy v den sv. Mikuláše své neplechy. V jihoněmecké oblasti, hlavně v Bavorsku, nahrazuje Mikuláš od středověku často Erasma jako pomocníka v nouzi. Na východě je Mikuláš po P. Marii nejuctívanější světeckou postavou.

Mikulášovo uctívání se rozvinulo v Německu zprvu v 10. století v Porýní; bylo podporováno císařovnou Theofanou, řeckou manželkou císaře Oty II. Ve stejném 10. století vznikl v Německu obyčej, který zůstal zachován dodnes: zvyk, že Mikuláš navštěvuje děti a obdarovává je. To se vztahuje na tuto historii: v klášterních školách tehdy byla takzvaná "biskupská hra"; při ní jeden žák přebíral jednou v roce funkci opata nebo i biskupa a "vládl" nad klášterem a nad školou. Zprvu se tato hra konala 28. prosince, v den Neviňátek; asi od 13. století byla přeložena na den sv. Mikuláše.

Krajově i národnostně se liší jak oblečení tak i jméno Mikuláše. Postava, která dnes všeobecně vystupuje jako Mikuláš, byla ovšem vytvořena teprve před 100 lety malířem Moritzem von Schwind: Mikuláš s dlouhým vousem v plášti s kapucí, lemovaném kožešinou.

Narozen: kolem r. 280/286 v Patrasu, Řecko, zemřel: 6. prosince kolem r. 345/351 v Myře, dnes Demre, Turecko. Svátek se slaví 6. prosince

Patron:
Ruska; Lotrinska; ministrantů; dětí; panen; poutníků a cestujících; advokátů, soudců, notářů, obchodníků, lékárníků, hostinských, obchodníků s vínem, výrobců a obchodníků s parfémy, lodníků, rybářů, námořníků, vorařů, mlynářů, pekařů, obchodníků se zrním a semeny, řezníků, sládků, lihovarníků, sedláků, tkalců, obchodníků s krajkami a suknem, kameníků, dělníků v kamenolomech, knihařů, knoflíkářů, svíčkařů; hasičů; zajatců; za šťastnou svatbu; proti nebezpečí vody a na moři; ke znovuzískání ukradených předmětů; proti zlodějům.